holotropní dýchání - mé zkušenosti
Byl jsem holotropně dýchat 3x cca před 6-7 lety vc Nesměni u Lídy Chrášťanské viz. info níže . Já osobně mohu vřele doporučit , jeden z nejsilnějších zážitků ,který jsem zažil na svých cestách za poznáním a bádáním . Ze začátku velká zvědavost ,očekávání ,ale skutečnost je úplně jiná . Průběh dýchání má úplně každý jiný , někdo velice bouřlivé ,někdo zábavné , někdo trpí a někdo to i proleží ,jakoby bez prožitku -ale i toto dýchání bývá velmi očistné a někdy se účinky rozjedou až příštích pár dnů po samotném dýchání . Nejen dýchání je očistné ,ale i sittrování - hlídání kamaráda a pozorování lidí kolem je velmi silným emočním zážitkem . Pokud hledáte něco na pročištění psychiky - výborná věc , jen rozcvičky na uvolnění působí trochu bláznivě :-)
S facilitátory vyškolenými prof. Grofem – Důležité jsou i nové zážitky a síla emoční energie skupiny. |
|
Holotropní dýchání je silný prostředek sebepoznávání, který využívá rozšířené stavy vědomí pro vnitřní uzdravování a transformaci. Jako techniku ji vyvinul na základě experimentální práce prof. Stanislav Grof, psychiatr z Prahy žijící od r. 1969 v Americe, spolutvůrce základních myšlenek transpersonální psychologie a president Mezinárodní transpersonální asociace.
Slovo "holotropní" znamená směřující k celistvosti (vnitřní růst, uzdravování a pocit spojení - jednoty - vznikají na cestě k našemu Já).
Holotropní dýchání má své kořeny ve starobylých uzdravovacích rituálech. Rozšířený stav vědomí pro uzdravování a duchovní transformaci se užívá na celém světě již tisíce let. Práce s dechem byla součástí šamanismu, křesťanského, buddhistického a sufijského mysticismu i v mnoha dalších kulturách.
Holotropní dýchání kombinuje techniky z mnoha těchto starobylých tradic tím, že užívá řízeného dýchání a evokativní hudby k vyvolání rozšířeného stavu vědomí a následně i práci s tělem. Jeho prostřednictvím se uvolňují blokovaná traumata, je možno vyjádřit silné potlačené emoce a tím se zprostředkovává uzdravování, duchovní růst a somatické změny. Tato práce vede k důvěře v naší vlastní vnitřní moudrost a uzdravovací schopnosti našeho organismu bez potřeby interpretací někoho dalšího.
Zážitek každého účastníka je zcela jedinečný a každé dýchání u téhož člověka může mít zcela odlišný průběh. Účastníci často popisují své zkušenosti jako zážitky hlubokého uzdravování, uvolnění a spokojenosti, získání nových důležitých náhledů do každodenního života nebo následné intenzivnější vnímání běžných zážitků.
KDO SE MUŽE ZÚČASTNIT ?
Lidé přicházejí na naše víkendy, aby zvýšili svou schopnost prožívat život naplno, prohloubit svůj osobní a duchovní rozvoj, pomoci uzdravit některé psychosomatické problémy a problémy vzniklé ze stresu. Je možné přijít jednorázově (pak ovšem není obvykle účinek tak zřetelný jako po několika opakováních) nebo učinit holotropní dýchání pravidelnou součástí své cesty.
Holotropní dýchání je zážitková, nikoli psychoterapeutická metoda.
Není vhodné pro lidi, kteří mají kardiovaskulární problémy, hypertenzi, epilepsii, glaukom, cévní aneurysma. Rovněž těhotenství a závažná duševní onemocnění mohou být překážkou vaší účasti.
Nejste-li si jisti, můžete se poradit s MUDr Kursou, tel. 723772602, nebo e-mail kursa@nemcb.cz.
Jste-li v dlouhodobém psychoterapeutickém procesu, poraďte se svým psychoterapeutem.
PRUBĚH VÍKENDU
- V pátek se sejdeme k vysvětlení teorie a praxe holotropní dýchání a k vzájemnému seznámení. Na závěr večera si účastníci vyberou partnera. (Dýchání probíhá ve dvojicích, takže půlden je každý "dýchajícím" a půlden "tzv. sittrem", který poskytuje podporu a ochranu). Obě role jsou předem vysvětleny a umožňují každému zažít si přijímání a dávání v novém kontextu.
- V sobotu probíhá dýchání a večer se účastníci mohou podělit s ostatními o své zážitky, pokud chtějí.
- Považujeme za důležité, aby nikdo neopustil skupinu před ukončením v neděli. Zážitky z holotropního dýchání mohou dobíhat ještě přes noc a tak se v neděli znovu sejdeme ke společnému povídání a závěrečnému rituálu loučení.
- Ze zkušenosti víme, že i společný pobyt a atmosféra během víkendu působí na účastníky velmi silně a že je možno získat nejen hluboké zážitky při holotropním dýchání, ale i zážitek nových možností zacházení se sebou a s ostatními.
- Protože i po návratu se bude projevovat zvýšená citlivost, je dobré, aby si účastníci zajistili i na neděli odpoledne po návratu možnost být spíše sami nebo ve společnosti, která je těší a která není hlučná a vtíravá.
KDO S VÁMI BUDE PRACOVAT?
Facilitátoři MUDr Jaroslav Kursa, PhDr Lída Chrášťanská a Ing. Petr Pacovský jsou všichni žáky profesora Grofa. Lída a Jarda získali certifikát v r. l992. Máme společnou, čtrnáctiletou zkušenost práce s holotropním dýcháním, dělali jsme holotropní dýchání v Německu a Lída asistovala na workshopech s holotropním dýcháním ve Švýcarsku, Itálii a Brazílii .
Nesměň, prosinec 2006
Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Otevřely se mi světy, o kterých jsem netušil, že existují a že jsou součástí mě samého. Uvědomil jsem si sám sebe a to jaký opravdu jsem člověk, ve své podstatě veselý, přátelský a upřímný s touhou darovat více než čekat na to být obdarováván. Z počátku jsem vůbec nevěděl, co je holotropní dýchání, k čemu to je dobré a čím to může člověka obohatit. Slyšel jsem jen mlhavé zprávy o tom, že člověk u toho může zvracet a dělat různé věci, ale že to tak může člověkaobohatit, to jsem neslyšel. Mrzí mne trochu, že při mém vysokém pracovním i studijním tempu mi tyto pocity vymizely už za 14dní po dýchání.
Hodně mi pomohla celková nálada, která panovala mezi účastníky a hlavně kontakt s Lídou. Bál jsem se toho a Lída mi pomohla nejen s výkladem snu, co jsem měl, ale i celkovou odhodlaností jít do toho. Tehdy jsem si řekl, že se nebudu stydět před lidmi dělat různé věci a že se do dýchání opravdu poctivě vložím a užiji si ho. Během dýchání jsem zpočátku nemohl odstranit myšlenky, moji mysl a to že pořád nad něčím přemýšlím, ale postupnou prací dechem se mi to povedlo. Nejprve jsem prožíval střídající se stavy radosti a smutku. Najednou se mi chtělo smát, tak jsem se smál a nebál jsem se smát. Byla to nádhera. Poté pocity radosti vystřídaly pocity zloby, smutku a obrovského neštestí. Moc se mi ulevilo brečením a přebytečnou zlobu jsem ze sebe dostal fyzickou silou, kterou jsem chtěl rozbít svět na kusy, prorazit zeď a utéct pryč.To nebylo zdaleka vše. V jednu chvíli si semnou dělalo tělo co chtělo a prostě jsem tancoval do rytmu hudby. Chtělo se mi, tak jsem prostě tancoval a tancoval. Byl to uvolňující pocit, dělat něco, za co tě nikdo neodsoudí, nebude si myslet, že jsi blázen a prostě dostat ze sebe něco pryč pohybem nevedeným rozumem a myslí.
Tyto dvě věci si pamatuji mlhavě, ale co mě uchvátilo byly obrázky, snad moje budoucnost - co mě čeká. Všechno se mi to vyjevilo a já štěstím plakal a smál se a jiskřil jak roztavené železo. Prošel jsem svojí životní cestou, úzká prašná cesta na velký kopec asi tak, jako je výška Alp. Zářil jsem jako sluníčko (mé obrysy těla zářily) a celkově jsem byl jako by duch. Bílé tělo s žlutě zářící "aurou".Cestu na vrchol lemovali lidé, které uznávám a jsou mi sympatičtí. Vzdávali mi čest. Cestou na horu jsem se rozloučil s jednou osobou, dívka. Naše ruce se rozepjali a oba jsme šli jinou cestou, já nahoru, ona po rovině téměř na opačnou stranu než já. Odcházela do sluníčka. A stále jsem šel v klidu nahoru po cestě. Potkal jsem tančící indiány, mého profesora matematiky... Až když jsem došel téměř na vrchol, otevřel se přede mnou bíle zářící prostor, kde na mě čekala osoba ( žena) s nataženýma rukama. Její vlasy vlály jakoby ve větru a zážily žlutě jako sluníčko.Celá se třpitila a byla stejně barevná jako já. Chytli jsme se spolu za ruce a šli krásnou loukou plnou zeleného kvítí. Pak najednou ke mě přiběhl malý chlapeček,chytnul se mě za ruku a všichni spolu jsme šli dál stejnou cestou. Došli jsme na jinou louku porostlou nějakou kytkou, myslím že krokus. Tam jsme se zastavili a společně tancovali...něco jako kolo kolo mlýnský.Točili jsme se do kolečka a dívali jeden na druhého a usmívali. Nad námi vyšla duha, mohl jsem se jí téměř dotknout a celý prostor kolem nás zářil žluto bíle. Tentrát jsem prožíval naprosté čisté štěstí, lásku, mír, klid a vyrovnanost...takové sebeuspokojení. Něco nepopsatelně krásného...čistého. Občas jsem se jakoby podíval na sebe, na své ruce které jsem měl porostlé bílými květy a jakoby jsem se třpytil. Z hrudi mi tryskal pramen jiskřivé duhy, která svítila dopředu jako když v noci svítíš baterkou. Na zádech se mi točilo kolo duhy, které se vždy vynořilo a zanořilo do mých zad.
Tak takové bylo mé holotropní dýchání, moc bych si přál ještě mít takový pocit štěstí nejen při dýchání, ale i v normálním životě a uvědomovat si ho každý den...
Aleš
Technik, 52 roků, holotropně dýchá od roku 1992:
Na nabídce cestovní kanceláře TOMI nás spolu s manželkou nejvíc zaujalo to, že holotropní dýchání bude probíhat dvakrát za sebou, na opuštěném ostrově obklopeném mořem a zalitém horkým jižním sluncem. Jsem rád, že jsem mohl HD prožít s manželkou, která se ho účastnila poprvé.
Myslím si, že příprava na odjezd z Pagu na ostrůvek Maun, sbalení věcí, techniky, přeprava lodí místního námořníka, že to vše přispělo k vystupňování určité atmosféry. Samotný příjezd na ostrůvek k malému molu, průchod úzkou proklestěnou cestičkou k upravenému přístřešku, byl úchvatný. A pak pohled na místo, ze kterého štěrbinou mezi porostem prosvítalo slunce odrážející se od hladiny moře.
Na dýchání mě doslova ochromila intenzita a hloubka prožitku. V jeho závěru jsem byl konfrontován s dosud neznámou destruktivní energií mimořádných rozměrů. Ještě druhý den jsem se dost obtížně vyrovnával s uvedeným prožitkem a zůstával ve mne pocit zničení, destrukce, obnažení, strachu a úzkosti z neznámého, ale i jakési tušení vnitřní síly. Cítil jsem, že se děje cosi důležitého.
Další dýchání vyvrcholilo pocitem sjednocení s okolními lidmi a pocitem, že se jako já chtějí narodit, že jsme vzájemně propojeni neviditelnou silou a že si vzájemně pomáháme. Za chvíli jsem si uvědomil, že mezi mnou a jimi vznikla jakási clona a pocítil jsem že se rodím. Nebyl to pocit, který jsem již dříve zažil, že mne někdo rodí, ale že rodím sám sebe.
Další dny jsem se cítil úplný, celistvý, zakotvený v sobě.
Asi nejdůležitější je to co zůstalo nejdéle a to je získání jiného pohledu k některým událostem z dětství a vztahu otci, který se podstatně změnil, vyjasnil a myslím, že dostal jinou úroveň.
Už jsou však další otázky a doufám, že se ve vhodný čas i na ně dostaví odpovědi
Holotropně jsem dýchala asi 6 x v Nesměni a 2 x na Maunu. První rozdíl mezi oběma HD, který jsem si uvědomila až po dýchání, byl v mém vztahu k okolí. V Nesměni to je skupina, na Maunu to byla příroda a skupina (nebo skupina a příroda). To mi umožnilo zažít hluboké pocity sounáležitosti s – řekněmě - přirozeným řádem (těžko, těžko ten pocit vyjadřovat slovy).
Hned na začátku jsem cítila trochu nejistoty nad „ztrátou„ obvyklých vymožeností civilizačního „luxusu„: toalety, apod. nebo třeba stěnu za zády. „O co se budu opírat?„ napadlo mě tehdy, když jsem si přisunula matraci ke stromu a facilitátor mě upozornil, že pro bezpečnost mám jít kousek dál. Rozdíl jsem vnímala také v hudbě: neodrážela se od stěn, rozptylovala se v prostoru, přesto však intenzita byla dostačující. A tak se hudba neomezila na místost, rozprostřela se do prostoru a já se tomu přizpůsobovala a „nalaďovala„. Alespoň tak vysvětluji, že jsem právě na Maunu doslova pustila své dosavadní zábrany. Bylo mi poprvé doopravdy jedno, co a jak dělám. Dělala jsem přesně to, co mi právě dělalo dobře. Oporu za zády jsem nakonec nepotřebovala a nejvíc mě potěšilo a ovlivnilo Sluníčko. Tady by bylo namístě napsat, že se Sluníčkem to bylo úžasný.
Obě dýchání na Maunu pro mě měly velký význam, obě do sebe zapadaly a daly by se možná popsat jako nebe a peklo, světlo a tma. Píšu záměrně možná, protože nevím, jak jinak popsat + a -, které bez sebe nemohou existovat, jak jinak popsat ten hluboký pocit… Teď mě napadá, že na Maunu jsem byla blíž živlům.
Důležitý pro mě byl pobyt na Maunu po dýchání. Tady se přiznávám, že mám moc ráda zahradu a výhled v Neměni, na Maunu jsem si užívala pro změnu moře a samozřejmě Sluníčko. Byla jsem k nim blíž. Cítila jsem moře i kameny, zapadající Sluníčko a pohyby vln. Po dýchání se ponořit do vln bylo sice trochu studený, ale nakonec to bylo takové to milé pohoupání. Usínat u moře, zažít soumrak i rozednění, mi docela obyčejně zapadalo do mých pocitů, a já je díky uplynulému HD cítíla naplno.
A tak si tak říkám, že mi Maun dal možnost zažít prostor a jeho nekonečnost.
V roli sittra jsem se cítila dost opravdově. Díky přírodnímu prostředí byla – na první pohled – větší možnost „nebezpečí„ pro dýchajícího: kořeny stromů, stromy samotné, kameny… Nebylo pochyb, proč a co mám dělat.
Když jsem po dýchání doprovázela dýchajícího k moři, kde plně zářilo Sluníčko, jakobychom se z podsvětí dostali na svět, z podsvětí, kde se děli velké a úžasné věci.
Sedím na přídi bárky a koukám do azurových hlubin Jadranu. Pluju na opuštěný ostrov Maun, na svoje první holotropní dýchání. Hlubina mě uklidňuje, tiší můj neklid a neodbytný hlas uvnitř, který popichuje: „Nešťourej v sobě vždyť ti takhle není zle ještě přijdeš na něco čeho budeš litovat„ je rozhodnuto. Není čeho litovat.
Už při výstupu z lodi jsem cítil sílu ostrova. Když jsem se připravoval na sitterování Zuzaně a poslouchal poslední pokyny Lídy, Petra a Jardy jako bych se sám dostával do transu jen z tohoto místa a síly záměru skupiny.
Zuzana se už rozdýchávala, zní hudba a první výkřiky. Jsem silně dojatý. Rákosový bungalov. Jako by se rázem změnil v polní Lazaret v džungli plný sténajících raněných nebo stížených epidemií. Lída, Petr i Jarda procházejí a velmi soustředěně pozorují dění nebo pomáhání sitterům. Vypadají jako vymítači démonů. Projevy všech lidí jsou tak spontánní a nehrané, že při pohledu kolem pláču nebo se směju.
Po sitterování jsem se šel se Zuzanou projít na pláž. Nás vnitrozemce moře asi víc fascinuje. Cítil jsem klid a odevzdanost.
I.
Mám zavázané oči a slyším Zuzanino zašeptání:„Šťastnou cestu„. Hudba, zrychlený dech, křeče. Vítám se se svými indiánskými bratry a bubnuju s nimi v ohně. Jsem divoch. Jsem bez barvy pleti, bez sociální škatulky, bez národní hrdosti, bez předsudků, bez minulosti. Euforie bytí.
Rozdýchávám se těžce, je to fuška. Sedám si do Sukhásány a zcela spontánně ze mne vychází velmi dlouhý aum. Chvílemi jako bych ten zvuk ani nevydával já. Cítím hlubokou pravdu, kterou říká liška malému princi, správně vidíme jenom srdcem. Co je důležité je očím neviditelné. Upadám do temné modré jeskyně kde dlouho odpočívám v hluboké relaxaci.
Zase se rozdýchávám a najednou mám ten pocit jaký jsem měl v nemocnici, kde mi oznámili, že děda zemřel. Smutek a žal. Najednou jako bych byl žalem celého světa a prociťoval jej. Jsem opuštěné štěňátko, matka oplakávající dítě, stařec co přežil všechny svoje děti po ničivém zemětřesení, voják v džungli oplakávající svého mrtvého kamaráda. Jsem nejhlubším žalem světa. Potom už nemám sílu dýchat. Hudba je čistá. Petr mi pomáhá bodyworkem odblokovat křeče na břiše. Sundám si šátek. Slunce za stromy zapadá do moře.
II. 21.6.2000
Dýchám s Veronikou. Zuzana s Klárou na Pagu.
Rozdýchávám se. Objevuje se mi prašná cesta vedoucí k obzoru vyprahlou krajinou (Mexiko?) vzpomínka na Matěje (můj syn) ve chvíli kdy na něj pomyslím jako by mě vrátil mocný vír a sedím s ním na písku něco mi říká a ukazuje. Mám křeče v obličeji, takže nemůžu odpovídat. Potom se opakuje tatáž situace. „navštěvuji„ svého nejlepšího kamaráda v jeho zaměstnání.
Znovu cesta ve vyprahlé krajině, ale nyní se tu střetávají starověká vojska. Křik a sténání dýchajícím se stává rykem bitvy. Horko, prach, krev, řinčení zbraní, sténání raněných. Jsem vojevůdce a tady jsem doma, nemám strach ani lítost.
Odpočívám opět v tmavomodré jeskyni, ale ne tak dlouho jako při prvním dýchání.
Cítím strom, který stojí u mojí matrace. Cítím vděčnost a objímám ho. Bratr, který když je naživu dává stín, vláhu, kyslík, plody. A když zemře dřevo na stavbu, nábytek, nástroje nebo topení. To všechno bez ptaní, bez reptání, bez podmínek.Cítím opravdu hlubokou náklonnost. Hladím ho a šeptám mu tohle všechno.
Potom se směju. Směju se úplně všemu sobě, světu, vesmíru i svému smíchu. Když si sundám šátek dívají se na mě Lída s Veronikou, mám je rád a cítím k nim vděk. Objímám je. Končí nejdelší den roku.
Dívám se na širé moře a už zněj necítím strach. Jen respekt z jeho velikosti a širosti, ale i ono je mým bratrem, který mi něžně a starostlivě omývá nohy. S očima upřenýma kamsi za obzor cítím hluboký nepopsatelný mír.
Martin Brauner
Dovolená se mi moc a moc líbila a nedovedu si již jinou představit. Odnesla jsem si velmi silný zážitek, ze kterého budu čerpat doufám celý rok. Hlavně mne ovlivnilo dýchání na ostrově. Po dýchání se mi hlavně změnil přístup k Láďovi - do té doby jsem v něm viděla svého velmi autorativního otce, a ne rovnocenného partnera. Také jsem se do té doby neuměla chránit. Po dýchání mi to jde a úplně normálně a přirozeně se chráním. Zda se, ze jsem se také přestala přejídat, i kdy ten labužník a požitkář jsem pořád. (Jako Ty jsem znamení býka ). I když se porad bojím, tak věřím že budu v dýchání pokračovat.
R. Rokošková
Pro mne byl velký rozdíl v tom, ze v Nesměni, v uzavřeném prostoru velkou roli hraje intenzivní, vším pronikající hudba a na Maunu jí byla pro mne hudba vedlejší. Vzduch, příroda okolo, samota ostrova mne víc probudily hlavu asi taky fantazii. Víc jsem vnímala spoludýchající. Lepe se mi dýchalo, byla jsem intenzivněji u sebe a víc se snažila do toho jit. Hudba byla nějaká přírodnější. Pro mne byla škoda, že jsme museli odjet a na druhé dýchání se vracet. Dobra byla možnost, to, co mi docházelo další dny, probrat Vama kdykoli, tím, ze byl cely týden.